Mgr. Viliam Poltikovič je režisér, spisovateľ, cestovateľ a fotograf. Je známy nie len vďaka svojmu cyklu Duše východu, ale aj vďaka iným dokumentom, do ktorých vložil posolstvo východnej filozofie a mystiky, ktorá ovplyvnila aj jeho život. Z množstva dokumentov, ktoré natočil počas svojich ciest, boli niektoré ocenené na českých aj zahraničných festivaloch. Narodil sa v roku 1958 v Znojme. Je absolventom FAMU – Katedra dokumentárnej tvorby.

Stretnúť sa s ním môžete na festivale Dych Zeme 11. októbra 2008 v Šamoríne.

Vystúpila som z autobusu v malej dedinke pár kilometrov za Prahou, došla na náves s rybníkom, vŕbami a barokovou kaplnkou a takmer okamžite na mňa dýchla idylka Ladových obrázkov. Niekde v diaľke som počula bučať kravy, békať ovce a erdžať kone. Skôr ako som došla k domu Viliama Poltikoviča, musela som odolať náporu miestnych orieškov a ratlíkov, pracne prekročiť driemajúce, na ceste uvelebené, kačice a prejsť skupinkou siedmych čiernych kôz, ktoré tiež stáli a rozjímali na dosť nevhodnom mieste. Minula som ceduľu „Voľný pohyb domácich zvierat zakázaný“ a uvedomila si, že to zvláštne, čo cítim, je aróma hnoja a čerstvo posekanej trávy.


Zazvonila som pri bránke s ceduľou „Hana a Viliam Poltikovičovi“, otočila sa smerom k rybníku, do ktorého žblnkajúcej hladiny sa práve opieralo zlaté slnko a bola si tej chvíli absolútne istá, že tu majú určite aj vodníka. „Cestou k vám som stretla kdečo, len vodníka som nevidela,“ povedala som Viliamovi Poltikovičovi, keď zatváral bránku. „To ste ani nemohla. Práve spolu obedujeme,“ odpovedal mi jeden z mála českých filmových tvorcov, zaoberajúcich sa duchovnou tematikou. Keď som ho videla prvýkrát, blyslo mi v hlave, že vyzerá ako Ind alebo Arab, že som u nikoho nevidela tak veľké, detské a hlboké oči, a hlavne, že som ešte nezažila s tak jemným, pokojným a tichým prejavom. Sedeli sme na záhrade medzi stromami a rozprávali sme sa. Občas nám do toho zašumelo lístie, zaspievali vtáci a zacinkali japonské zvončeky.


VO VETVÁCH STARÉHO ORECHA

Odkiaľ pochádzate? Vaše meno neznie veľmi česky...
Rodiče pocházejí ze Slovenska, ale já jsem se narodil už ve Znojmě. Táta byl voják, takže jsme každé tři roky bydleli jinde.

Máte detstvo spojené s nejakým konkrétnym miestom alebo ani nie?
Dětství mám spojené se Slovenskem, kam jsme jezdili každý rok na celé prázdniny. Babička, která se narodila v roce 1901 a dožila se téměř sta let, bydlela v hliněné chaloupce a měla nádhernou zahradu, kde jsem se často ztrácel v čase. Dodnes si vzpomínám na vůni čerstvých melounů, rajčat, paprik, vařené kukuřice... V zahradě stál jeden obrovský starý ořech, který jsem měl moc rád. S knížkou v ruce jsem v jeho větvích pobýval i půl dne.

Aké to boli knihy? Boli ste vášnivý čitateľ?
V dětství jsem měl hodně času na to, abych přečetl většinu knih, které jsem kdy v životě přečetl, včetně Bible a Švejka. Bylo to mezi devátým a patnáctým rokem. Potom jsem číst přestával a teď už nečtu skoro vůbec, jen výjimečně. Měl jsem rád knížky o cestování, o jiných světech, rád jsem četl pohádky a báje různých zemí a dob. Oblíbil jsem si třeba Tajemného cizince od Marka Twaina, Verneovky, Tarzana, sci-fi... Velmi jsem prožíval Dceru Montezumovu od H.R.Haggarda, historický román z časů dobývání Aztécké říše Španělem Cortézem. Tuto velmi starou knížku jsem našel u babičky na půdě.

Mali ste nejaký chlapčenský sen?
Jako malý kluk jsem toužil najít pohádkového Modrého koníčka. Dokonce jsem se za ním jednou i vypravil. Maminka zrovna připravovala oběd, nenápadně jsem jí vzal mrkev a kedlubnu, dal je do papírového kufříku a vyrazil. Bylo mi asi pět let. Před domem na pískovišti jsem o tom své kamarádce vyprávěl tak přesvědčivě, že všeho nechala a přidala se ke mně. Tenkrát jsem byl pěšky nejdál na nádraží, které pro mě znamenalo konec světa, takže po překročení kolejí jsem věděl, že tady už to začíná. Když jsme vstoupili do lesa, cítil jsem, že není nic víc, než putovat za Modrým koníčkem. Chvíli jsme si naše dobrodružství prožívali, ale potom nás jeden náhodný kolemjdoucí nasměroval zase zpátky. Vrátil jsem se domů a maminka tenkrát ani nic nepoznala.

Ako sa Vám vtedy žilo vo svete reality? Zaujíma ma tá konfrontácia toho vnútorného nadpozemského sveta s tou hrubohmotnou nerozprávkovou skutočnosťou...
Často jsem byl jaksi mimo a prožíval si svoje vnitřní vize, představy, slyšel jsem v sobě na přání nejrůznější hudbu třeba i symfonie. Měl jsem neobvykle dobrou paměť, pamatoval jsem si i texty přečtených knih a udivoval jsem tím spolužáky, až mi to bylo nepříjemné. Řekl jsem si, že to nechci a skutečně se stalo, že od toho okamžiku mám paměť jaksi průměrnou. Nebo jsem míval odmítavý postoj při výkladu látky ve fyzice. Zapisoval jsem si, co nám přednášel učitel, ale něco uvnitř mi říkalo, že takhle to přece není. Že je to jinak.

A byl jsem o tom vnitřně přesvědčen. Postupně jsem však byl do tohoto pojímání světa vtáhnut, přizpůsobil jsem se takovému vidění věcí a to, že je to nejen s fyzikou jinak, jsem si pro sebe znovuobjevil zase až v dospělosti. Maminka mě ale tehdy naučila jednu důležitou věc, nezbytnou pro fungování v tomto světě. Naučila mě pracovat. Jako zasněnému a rozvláčnému dítěti mi vysvětlovala, že je někdy nezbytné snést se na zem a rychle a pořádně udělat to, co je třeba. Zpočátku mi to moc nešlo, ale vyučil jsem se a dnes mi to velmi usnadňuje život.


O FILMOCH A CESTOVANÍ

Ako sa to tak človeku stane, že sa rozhodne byť režisérom dokumentárnych filmov?
Odmalička jsem v sobě pociťoval touhu po jakémsi tvořivém vyjadřování se. Jako malý kluk jsem třeba na proužky papíru rozkresloval děje pohádek a příběhů z cest po různých exotických zemích, které jsem si vymýšlel, a potom je protahoval krabičkou od žiletek. Posunováním obrázků jsem sledoval děj okénkem krabičky, které mi připomínalo televizní obrazovku. To byly vlastně moje první filmy. Ale já chtěl být původně kameramanem, protože jsem si myslel, že kameraman je ten, kdo vytváří film. Když jsem se dozvěděl, že má doma maminka, která pracovala jako fotografka, osmimilimetrovou filmovou kameru, rozhodl jsem se natočit vlastní verzi Vinnetoua s klukama z paneláku.

Prezradíte mi niektoré Vaše pripravované námety alebo na čo sa budeme môcť v najbližšej dobe pozrieť?
Pokud se to podaří, tak by pro Českou televizi mohl vzniknout film o posvátné hoře Kailás. V květnu a červnu letošního roku jsme v Tibetu strávili šest týdnů a pod Kailásem natáčeli největší zdejší slavnost a pak následovalo obcházení hory Kailás, která je pro celou Asii nejposvátnější horou, středem světa, osou vesmíru. Slavnost vrcholila na určitý úplněk, který se považuje za den, kdy se Buddha narodil, zároveň v něm dosáhl osvícení a pak v něm i odešel do nirvány. Jak jsem se později dozvěděl, přesně v tento úplňkový den zemřel i pan Eduard Tomáš. Rozpracovaných námětů mám hodně, například o přírodním léčitelství u nás i ve světě, o světových náboženstvích, o různých pohledech na smrt v různých kulturách, experimentální výtvarně pojatý projekt s obrazy Zdeňka Hajného... Realizace a dokončení těchto filmů je však zatím v nedohlednu, takže zmiňovat se o tom je předčasné.

Dá sa Vaše filmovanie a cestovanie s tím spojené chápať ako akési naplnenie onoho chlapčenského sna putovať za Modrým koníčkom? Je to ono?
Dalo by se říct, že je.

Povedzte mi aspoň jedno z miest, ktoré na Vás pri filmovaní a cestovaní silne zapôsobilo.
Himálaj. Pohled na bílé vrcholky hor, nikde nekončící obzor, sytě modrou oblohu... Vnitřní klid tu přichází jakoby sám od sebe, všechno okolo vás povznáší a nabíjí... V Himálaji má člověk pocit, že je mezi nebem a zemí. Také krajina okolo pramenů Gangy patří k nejkrásnějším místům, které jsem kdy viděl.

Ktorá z osobností duchovného života, ktoré ste stretli na cestách, je Vám najbližšia?
Těžko říct, ale kdybych měl přece jenom jmenovat, tak třeba na mě hezky zapůsobil při natáčení filmu Sarvamangalam stařičký indický svámí Čidánanda žijící v Rišikéši, který je následovníkem proslulého svámího Šivánandy a vede po něm ášram. Líbilo se nám nejen to, co z něj vyzařovalo, ale i jeho výpověď na kameru byla čistá a krásná. Když ho kameraman Mirek Souček poprosil, jestli by si pro lepší záběr nestoupnul více k zábradlí, usmál se a vzápětí se tento téměř devadesátiletý dědeček hravě jako srnka vyhoupnul na zábradlí do pozice lotosového sedu a pokračoval ve svém povídání. Jeho skok byl tak nečekaný a překvapivý, až mně i kameramanovi zatrnulo, protože za zábradlím byl prudký sráz do údolí.

Také mám rád setkání s dalajlamou, je okouzlující svojí opravdovostí, hravostí, radostí, spontánností, smyslem pro humor. Ale stejně působivá bývají i setkání se zdánlivě obyčejnými lidmi, kteří vám nabídnou místo u ohně, kteří vás pozvou domů na čaj nebo na oběd a nabídnou to nejlepší, co mají.

Vráťme sa ešte k tým cestám. V jednom rozhovore som sa dočítala, že Vás v Číne snáď v roku 1995 pri natáčaní filmu „Karmapa – dve cesty božstva“, chceli uväzniť ...
Udala nás čínská cestovka, přes kterou jsme měli mít zařízené povolení k natáčení. Peníze si vybrala, povolení ale nezařídila, a tak se nás chtěla zbavit. Už při výstupu z letadla na nás čekala policie a vzápětí následovalo jednání a výslechy s tajnou policií. Byli to takoví mladí inteligentní čínští kluci, odvezli nás, vzali nám pasy, filmařské náčiní, obvinili nás z ilegálního přechodu hranice a hrozili patnáctiletým vězením.

Aké iné nástrahy pri putovaní za Modrým koníčkom môžu človeka stretnúť?
Tak třeba ve vysokém Himálaji nedostatek kyslíku, srdeční arytmie, svérázní indičtí řidiči usínající za volantem, když míjejí stametrové srázy. Běžná rizika představují jedovatí hadi, škorpióni, žraloci, tropické nemoci, únosy, krádeže. Vcelku ale vždycky všechno šťastně dopadne. Někdy se člověk může dostat do nesnází i z dobrého úmyslu hostitele. Navštívili jsme jednou malou restauraci v Rišikéši na břehu Gangy, napili se vody a při pohledu z okna jsme zahlédli syna majitele restaurace, jak nabírá kbelík vody pro potřeby kuchyně a někoho jiného, jak zase na stejném místě ve stejném okamžiku kbelík něčeho do Gangy vylévá. Kromě toho se tam koupalo několik lidí a plavaly tam blíže neidentifikovatelné předměty. Na náš dotaz, jestli pijeme vodu z Gangy, majitel restaurace rozzářeně odpověděl, že by si nám ani nedovolil nabídnout jinou vodu než z jejich posvátné řeky Matky Gangy.

Zaujímalo by ma, či človek neprichádza o ilúzie, keď sa na cestách stretáva tvárou v tvár s duchovnom v praxi...
Tak já ani moc iluze nemám. Realita tváří v tvář je ovšem vždy mnohem prozaičtější než představa z literatury, vyprávění a z médií.


O MYSTIKE A NÁBOŽENSTVÁCH

Z Vašich filmov, ale predovšetkým z osobného stretnutia s Vami mám pocit, že nie ste taký ten nadšený misionár, kazateľ a propagátor. Že sa vlastne ani príliš nesnažíte niekoho presvedčiť alebo strhnúť. Že do Vašich filmov ani nedávate príliš sám seba...
Asi jsem si to už odbyl v dřívějších dobách. Jako dítě jsem své kamarády dokázal velmi nadchnout nebo pro něco získat, například nošením ledových ker pro stavbu čehosi. Dodnes si vzpomínám, jak jsem o tom nadšeně mluvil a jak to všichni začali dělat, až jsem se v jednom okamžiku zarazil a ptal se sám sebe, co se to děje. Ale ještě na FAMU jsem se snažil jednoho spolužáka přesvědčit, že je přece jasné, že každý okolo sebe má auru a že se dá vidět. Při rozhovoru s tímto spolužákem jsem se náhle zarazil a uvědomil si, proč by tomu měl věřit, když jeho svět je jiný. A to bylo myslím naposledy, co jsem se někoho takhle snažil přesvědčit.

Aký máte vzťah k náboženstvám?
V jednom rozhovore pre odborný časopis Nový Orient ste povedal, že ľudstvo je veľmi dlhú dobu manipulované v duchu limitov a neslobody a že sa na tom náboženstvo podieľa nemalou mierou ...

Náboženství se bohužel většinou stávají součástí moci, nástrojem k ovládání lidí. Zdůrazňováním své jedinečnosti, pravosti a neměnností dogmat vedou spíše k rozdělování, nepochopení a netoleranci. Jsou tak i vhodnou záminkou pro nejrůznější střety a pro prosazování zájmů svých představitelů. Na konferenci Pražského Fóra 2000 jsem kdysi natáčel rozhovor s hlavním rabínem Izraele, který mě velmi mile překvapil. Přestože představitelé židovské víry si velmi zakládají na své tradici, tento muž mluvil o tom, jak je vlastně velmi těžké něco změnit, protože lidé ve svých tradicích žijí po tisíce let, rodí se s nimi, mají je v krvi.

Čo myslíte, prečo tak veľa ľuďom náboženstvá vyhovujú?
Naprostá většina z nás dává přednost jistotě před tvůrčí svobodou a vlastním hledáním. A náboženství, to je jistota. Jsme rádi, když máme jasnou představu, jak věci jsou. Víme, že svět je takový a takový, že máme dělat to a to a nesmíme to a ono. Hodně lidí by ztratilo půdu pod nohama, kdyby měli třeba přijmout, že žádný Bůh, který o nich všechno ví, všechno řídí a kontroluje, vlastně není. Stejně tak je to i z druhé strany. Vzpomínám si na jednoho profesora, který nám na FAMU přednášel marxismus. Byl to otevřený člověk, který pracoval ve výzkumu vědomí. Jeho přednášky byly zajímavé a spíše jsme společně diskutovali. Když jsem se ho zeptal, jestli by to nemohlo být přece jenom jinak, než jak nám přednáší, odpověděl mi velmi upřímně, že možná ano, ale že on vlastně ani nechce, aby to bylo jinak. Protože by se mu zbortil svět, všechno, co studoval, co žil. I lidé, kteří zkoumají vědu a od kterých se očekává, že budou otevření novým možnostem, vlastně často chtějí zůstat ve své naučené a uklidňující jistotě.

Chceme-li ale pronikat k podstatě bytí a osvobozovat sebe sama, musíme se naučit mít odvahu opouštět svoje jistoty, které jsou stejně jenom iluzorní a bourat svoje hranice, limity, omezení.

Zmienili ste sa, že pripravujete film o svetových náboženstvách... Zaujímalo by ma - vzhľadom k tomu, čo ste teraz povedali - ako to asi bude vyzerať?
Připravujeme televizní cyklus, který sice představí jednotlivá světová náboženství, ale spíše bude zaměřen na to, co v daných vírách lidskou bytost povznáší a osvobozuje a naopak co je svazující, deformující a omezující. Pokusili bychom se rozkrýt nejen to, jak se náboženství stávají součástí politické moci, nástrojem ovládání a ideologií, ale že v sobě obsahují nejrůznější myšlenkové struktury, například hierarchické, které se přenášejí po tisíciletí a které fungují i v ateistické části společnosti. I ateisté v sobě mají modely a způsoby pojímání věcí vycházející z těchto náboženských struktur, aniž by si toho byli vědomi. Chtěli bychom poukázat na to, že je dobré uvědomit si, odkud tyto věci přicházejí a proč v nás jsou. Radost ze života narůstá, když se člověk naučí osvobozovat od konvencí a myšlenkových struktur. Důležité je však mít přitom v sobě lásku, soucit a respekt k veškerému bytí.

Dnes už Vás na hranici asi neupália, ale predsa len by som sa rada opýtala, či sa stretávate i s rozhorčenou reakciou na Vaše filmy alebo či Vám dal niekto vedieť, že ich považuje za ideovo nesprávne... Kedysi som na internete narazila na článok popredného predstaviteľa spolku Sisyfos o tom, aké nebezpečné filmy pre ľudí natáčate. Bola to reakcia na Vašu snímku Zpověď, o človeku, ktorý sa sám vyliečil z rakoviny hladovkou a svojou vnútornou zmenou. Tiež viem, že po odvysielaní programu „Jak se žije homeopatům“ prišiel do Českej televízie list od predsedu Akadémie vied, v ktorom písal niečo v tom zmysle, ako je možné, že verejnoprávna televízia venuje priestor takýmto pavedám a že takto sa do Európy nedostaneme. Stretávate sa často s takýmito reakciami?
Stalo se to párkrát. V Mladém světě snad někdy v roce 1993 vyšel článek, že jsem v Indii v rámci natáčení cyklu Duše východu navštívil údajný Ježíšův hrob. Do redakce potom přišel dopis od jednoho pana faráře, ve kterém sděluje, že na Mladý svět za tento článek uvaluje klatbu. Po odvysílání Pamětí mystika přišly asi dva rozhořčené dopisy. Jeden od nějakých duchovních bratří a sester z jednoho českého městečka a v druhém dopise mi jedna divačka psala velice zdvořile, slušně a v podstatě hezky, jak ji vysílání tohoto seriálu mrzí, neboť jóga je dílo ďáblovo. Vysvětlovala mi, že jakmile se vyprázdní mysl, je to největší příležitost k tomu, aby do nás mohl vstoupit ďábel. I toto jsou pro mě zajímavé a vypovídající dopisy.

Dovoľte na záver osobnú otázku: Čo je, podľa Vás, v živote dôležité, okrem odvahy opúšťať svoje istoty a limity? Milovať, rozvíjať súcit, zbavovať sa strachu, radovať sa…?
Soustřeďovat se na přítomnost, na to, co je zrovna teď. Jsou v tom obrovské možnosti. Naučíme-li se vědomě pronikat do přítomného okamžiku a využívat jeho obrovské tvůrčí síly, velmi nám to pomůže utvářet a měnit náš život, měnit cokoli, tvořit… Pronikáním a nořením se do přítomnosti se vlastně dostáváme do hlubších úrovní bytí, do hlubšího kontaktu se sebou, se vším…

Když jsem odcházela, už se stmívalo. Viliam Poltikovič mě doprovodil k brance a mně se na okamžik zdálo, při letmém pohledu do zahrady, jako by se odkudsi z rybízového keře vynořil zelený hastrman a usedl na místo, kde jsem před chvílí seděla já. Kozy mě doprovodily přes náves, vrčící oříšci až ke schůdkům autobusu. Když jsem pozorovala, jak se vzdaluji vesničce, kde se čas zastavil, s úsměvem jsem si uvědomila, že ve mně asi už napořád zůstane něco ze světa Modrých koníčků, hastrmanů, podzemních říší, olgojů chorchojů, jogínů, bílých do nebes sahajících himálajských vrcholků. Věděla jsem, že mě ještě hodně dlouho budou příjemně hladit a inspirovat doteky ze světa putování, hledání, hravosti a opravdovosti.

Zdroj: Putování za modrým koníčkem

Hana Fetková, časopis Regenerace 1/2003
Viliam Poltikovič
Festival Dych Zeme - program
11. októbra 2008, Šamorín