Když v roce 1971 zakládala Sue Coppardová s prvními dobrovolníky britskou organizaci WWOOF, pravděpodobně netušila jak rychle se myšlenka dobrovolnictví na ekologických farmách rozšíří do celého světa. Netrvalo dlouho a začali se objevovat farmy a WWOOFeři nejenom na britských ostrovech, ale přidávali se i další zájemci především ze zemí Západní Evropy, kde má ekologické zemědělství již několik desítek let dlouhou tradici.
Zanedlouho na to přeskočila filosofie systému i přes Atlantský oceán, kde dnes jenom ve Spojených státech existuje několik místních poboček WWOOF a více jak 140 WWOOF farem. V evropských a severoamerických zemích s tradičně nejvíce rozvinutým ekologickým zemědělstvím (výměra zemědělské půdy ekologických farem dnes dosahuje např. v Rakousku – okolo 12% celkové zemědělské půdy, Švýcarsku – 12%, Itálii 9%, Švédsku – 8%, a Velké Británii – 6%) začali rychle vznikat samostatně hospodařící místní WWOOF organizace, které propojují farmáře, dobrovolníky a ostatní zájemce o ekologické zemědělství ve své vlastní zemi.

Po Velké Británii je dnes možno nalézt lokální centra i v: Austrálii, Rakousku, Kanadě, Dánsku, Finsku, Německu, Itálii, Slovinsku, Švýcarsku, Švédsku, a Spojených státech. Od minulého roku se k nim přidala i Česká republika. V těchto zemích se pomalu začínají rozšiřovat aktivity místních WWOOF center i na pořádání kulturních akcí a setkávání příznivců ekologického zemědělství a BIO-potravin, exkurzí na vybrané farmy a v neposlední řadě i lobingem za prosazování filosofie zemědělství založeném na citlivějším přístupu ke všemu živému a upřednostňujícím kvalitu nad kvantitou.

Hnutí WWOOF se však zdaleka neomezuje pouze na evropské a severoamerické regiony. Přesto, že jsou to hlavně tyto země, které jsou světovou hybnou silou síření filosofie a obchodu s BIO-produkty, nedá se říct, že by myšlenka ekologického zemědělství neměla své stoupence i v zemích zbytku světa. V posledních letech se proto objevují samostatné organizace i v dalších ekonomicky vyspělejších zemích jako např. Japonsku, Koreji a na Novém Zélandě a dokonce i v zemích rozvojových: Ghaně, Hawai, Togu a Pobřeží slonoviny.

Před cestou do všech zemí s vlastním WWOOF centrem je nutné nejdříve kontaktovat příslušnou místní organizaci a postupovat podle jejích pravidel. Seznam je pravidelně aktualizován na wwoof.org.
Navíc pro země, které ještě nevytvořili svou vlastní organizaci, existuje tzv. WWOOF Independent (také wwoof.org) se sídlem v Londýně, kde je pravidelně sestavována databáze farem zemí celého světa, které jsou ochotny zapojit se do systému. Patří sem i další evropské země jako např. Španělsko (112 farem), Irsko (38 farem), Portugalsko (33 farem), Belgie, Holandsko a další. K oblíbeným cílům odvážnějších WWOOFerů se nabízí kromě 17 farem Indických (výměra oficiálně ekologicky certifikovaných farem je zde asi 2775 ha) ,i 18 farem v Jihoafrické republice, 6 Thajských, několik farem na Kostarice, v Ekvádoru, Argentině, Maroku, Egyptě, Izraeli, Nepálu, Laosu, Keni, Kamerunu a zhruba dvou desítkách dalších zemí celého světa. Návštěva těchto exotických míst tak v sobě navíc skrývá ještě celoživotní zážitky ze zcela odlišného kulturního prostředí, úžas nad nepřeberným množstvím všelijakých tropických hospodářských plodin a dosti odlišné způsoby jejich využívání pro přípravu jídel; často pro Evropana velmi exotických.

Hlavním přínosem je však přímá zkušenost tradičního venkovského života zemí třetího světa, kdy si člověk může vytvořit médii nezprostředkovaný obraz každodenních radostí a starostí místních obyvatel. Často tak člověk musí přehodnotit vztah mezi materiální bídou a skutečnou kvalitou života a pocitu osobního štěstí. Zjištění, že ne ve všech případech platí, že nedostatek jednoho automaticky přináší nedostatek druhého, pak může změnit pohled na svět i zatvrzelému obhajovateli úspěchů naší euro-americké kultury.

Nejvyšším cílem farmaření není pěstování plodin, ale cesta ke kultivaci a konečné úplnosti lidské bytosti
Masanobu Fukuoka – „One Straw Revolution“