Běžnou prací, která asi nechybí na žádné farmě nepoužívající herbicidy, je pletí. Naším pracovištěm byla v tomto případě nejčastěji školka, která tvořila základní potenciál stále stoupající druhové biodiversity, zejména ovocných a bobovitých stromů.

Výraznou zkušeností pro nás byla ruční sklizeň munga, při které jsme se celý den ploužili pod rozpáleným tropickým sluncem se srpem v ruce a v předklonu po suchém poli.
Zní to možná trochu odpudivě, nicméně fyzická nepohoda byla několikanásobně vyvážena společností asi tuctu zdejších zaměstnanců; a jak už to tak v rozvojových zemí bývá, veškerou pracovní sílu na farmě tvořily ženy. Všechny byly oblečeny v klasických pestrobarevných sárích, každé lehce odlišně upravené podle oblasti původu.

Přestože jsme si nerozuměli ani slovo, řeč rozhodně nestála. Hlavně Klára se stala okamžitě jejich oblíbenkyní. Ke mně jako k muži si přece jen držely odstup a vytýkaly mi, že Klára na sobě nemá ani jeden zlatý prsten nebo přívěšek. A to dokonce ani náušnici v nose nebo náramek na kotníku! Celý den se tak nesl na vlnách velmi dobré nálady na obou stranách.

K výčtu dalších prací by mohlo patřit drobné sázení zeleniny, mulčování, zalévání, rozstřikování tekutého hnojiva z mořských řas nebo výpomoc v připojené minitovárničce na zpracování gelu z aloe. Měli jsme také možnost zkusit si dojení zdejších krav.
Tato činnost byla zase pro změnu doménou místních mužů. Kromě dojení, popojíždění v traktoru, drobných oprav a dohadování s předačkou žen, neměli dva muži na farmě jinou práci.

Nejen prací je (indický) wwoofer živ

Kolem jedné hodiny všichni usedli na zem k obědu, který se vozil z vesnice. Po vydatné stravě složené většinou z rýže, dálu /směs vařených luštěnin/, sabží /kořeněná vařená zelenina/ a prosných placek následovala dvouhodinová siesta.
Největší vedro v průběhu dne tak většina z nás strávila v leže natažená v příjemném stínu mohutných stromů. Odpoledne se to s prací již nepřehánělo.

Navíc v Indii je pořád co slavit a s kým se vidět, takže většina pozdních odpolední a večerů patřila nějaké sociální události, na které jsme my rozhodně nesměli chybět.
Často si nás děti doslova od farmáře půjčovaly aby nás dovlekly na nějakou místní oslavu a mohly tak známostí s cizinci stoupnout v očích svých vrstevníků.

Pracovní pobyt na farmě nás tak dostal trochu do jiné pozice než do jaké se obvykle dostane senzacechtivý turista ověšený záznamovou technikou na svém úprku po místech vybraných z reklamních katalogů západních cestovních kanceláří.
Měli jsme tak možnost okusit bohatého společenského života indické vesnice, při kterém se lidé pravidelně scházejí a tráví společně daleko více času, než je typické pro naše zeměpisné šířky. My, kteří jsme si již uvykli na to, že se o zábavu starat nemusíme, neboť se nám o ní postarají ti v televizi, a že nikoho vlastně nepotřebujeme, neboť vše se dá koupit se slevou v supermarketu, jsme často byli z tolika přátelských lidí v rozpacích.