K tomu všemu se zdejší asfaltová silnice teprve buduje, takže se autobus sunul polní cestou plné jam jako hlemýžď. Asi ve čtyři hodiny ráno jsme zničehonic zastavili a bez jakéhokoliv vysvětlení jsme stáli a stáli.

Teprve když jsme ve změti rukou a nohou našli své vlastní a vysoukali se ven z autobusu, došlo nám, že jsme na hranicích.

Bohužel o tři hodiny dříve než jsme měli. Nakonec se hranice přece jen otevřela a po pečlivé prohlídce, kdy se za přítomnosti cvičených psů musel vyložit a naložit celý autobus plný cetkového tržnicového zboží dováženého z Thajska, jsme se ocitli na území socialistického Vietnamu.

První vietnamský oficír na kterého jsme narazili se nám pyšně pochlubil, že studoval na učňáku v Ostravě – alespoň se nám díky tomu vyhnulo rozbalování batohů. Do Hué jsme dorazili po šestnácti hodinách jízdy na pokraji zhroucení. Rychle jsme si našli guest house naší cenové kategorie a snažili se dohnat spánkový deficit.

Naše první setkání s vietnamskou náturou tedy nedopadlo zrovna pozitivně. Ani později se nám tento pohled nepodařilo změnit žádným výrazně pozitivním zážitkem. Co nás ovšem překvapilo bylo to, že levné a nevkusné oblečení kopírující značky světoznámých jmen, kosmetika, elektronika a vůbec všechny napodobeniny jsou vlastní součástí moderní vietnamské kultury. Jestli se tu ovšem dá mluvit o kultuře. K tomu všemu lilo jako z konve, neboť jsme přijeli na konec letního monzunu.

Samotné město Hué, ležící nedaleko 17. rovnoběžky, která dříve oddělovala Severní komunistický Vietnam od Jižního, v nás však zanechalo velmi příjemné vzpomínky. Bývalé královské město Vietnamu si díky svému Zakázanému královskému paláci a nedalekým královským hrobkám zachovává svou důstojnost i dnes.

Hlavně výlet lodí, který jsme jednoho deštivého dne podnikli, se povedl. Asi dvacet kilometrů vzdálené pagody a bohaté hrobky starých vládců měly za vytrvalého lijáku svou osobitou a poutavou atmosféru. Navíc na rozdíl od všech thajských historických památek, které jsou zrenovované a natřené zářivými barvami, má šeď a zchátralost Vietnamu svoje kouzlo i v dnešní době.

Z Hué nás čekala další nepříjemná noční cesta podél pobřeží do asi 400 kilometrů vzdáleného Ňa Trangu. Celou noc jsme se mačkali v malém minibusu a snažili se držet všech stěn, stropu i podlahy najednou a ochránit tak svá těla před zničujícími údery, způsobenými poskakováním autobusu po zbytcích vozovky. Hlavní silnice vedoucí napříč celým Vietnamem a spojující tak Hanoi s Ho Chi Minem totiž opět není silnicí ve smyslu našeho chápání toho slova. Je to spíše občasnými patníky vymezený pruh země, který očividně trpí záplavami, povětrnostními vlivy a nadměrným provozem. Trocha asfaltu by cestu mohla výrazně zpříjemnit.