Spíše jsme si připadali, že nastupujeme do krytého náklaďáku. To, že byly plné všechny zavazadlové prostory a na střeše se tyčila pyramida krabic je v Asii celkem běžná věc. Nicméně fakt, že se krabice tyčily zhruba do metrové výšky i v uličce a že vyplněny byly i prostory pro nohy a několik zadních řad sedadel nás zaskočilo.

Vzhledem k tomu, že jsme měli koupené lístky a ani bychom neměli jinou šanci se do Vietnamu dostat, doplazili jsme se po čtyřech k našim místům, stáhli kolena až po bradu a snažili se z omezené plochy dostat maximum pohodlí.

Asi půl hodiny se nedělo nic a nám svitla naděje, že by s námi nemuselo cestovat zase až tolik pasažérů. Jak moc jsme se mýlili nám došlo hned poté, co se po nastartování motoru zvedla vlna lidí z téměř celého autobusového nádraží.

Nastala hrozná mela a nám se naskytla první příležitost pozorovat typické chování Vietnamců, které nás provázelo po celý další měsíc. Jak by řekl Šimek s Grossmannem, lidé se do autobusu rvali tak silně, až zadními dveřmi vypadávali ven. Nakonec byl každý krychlový centimetr v autobuse zaplněn krabicí nebo člověkem.

Vietnamci na sebe cenili zuby a křikem, výhrůžkami a lokty se snažili udělat si kolem sebe místo, aniž brali na kohokoliv ohled. Nakonec se masa těl uklidnila a autobus se vydal těžkým houpavým pohybem vstříc tmavé noci.