Z postaršího minibusu, který měl očividně svá lepší léta za sebou a kde nám celou cestu kapala voda z klimatizace na hlavu, jsme byli na hranicích přesazeni do standardně luxusního thajského autobusu s veškerým komfortem. Přivítaly nás zpět jemnější rysy thajských tváří, infrastruktura evropského standardu, mnohem širší nabídka potravin a zboží vůbec. Současně s tím se nám však připomnělo, jaké to je, stát v přelidněném městě v husté dopravní zácpě tisíců a tisíců automobilů, autobusů a motorek. Do Bangkoku jsme se vraceli na stará známá místa.

Blížil se únor, což znamenalo poslední měsíc naší cesty. Čekal na nás několikatýdenní pobyt na ekologické farmě ve východním Thajsku. Měli jsme zde domluvenou práci stejným způsobem jako na farmách v Indii.

Již cestou do Čajapůmu na východě Thajska nám bylo jasné, že jsme se dostali do oblastí, kde pohled na bílého turistu není ničím naprosto samozřejmým a ještě stále budí zvědavost a rozpaky. Takových míst se už v Thajsku mnoho nenajde, neboť bílý muž úspěšně proniká do všech koutů země, kde je něco k vidění či ke kouření. Vysoce zemědělská oblast okolí Čajapůmu, kde nejtypičtějším produktem je cukrová třtina, maniok, eukalypt a všudypřítomná rýže, ale zatím zůstala masového turismu uchráněna.

Pohyb v takovýchto oblastech může být opravdu velmi zábavný a plný překvapení, neboť v tradiční thajské kultuře není zvykem dávat negativní odpověď. Na jakoukoliv otázku, která se mohla týkat například cílové stanice autobusu, doby jízdy nebo čehokoliv jiného pak člověk narazí pouze na souhlasné vášnivé přitakání. Ti odvážnější, pro které jsme zřejmě nebyli prvními, nýbrž druhými či třetími turisty v životě, pak navíc otázku zopakují. Nikdo však neřekne ne. Nezbývalo nám proto nic jiného než složitě vybírat a formulovat otázky a spoléhat na svou vlastní intuici a orientaci.