Autobus zastavuje každému téměř u domu, takže jízda po krásách thajského venkova plného typických dřevěných domků na vysokých kůlech, vůně sena a grilovaného masa, pobíhajících psů, domácích zvířat a usměvavých domorodců, je velmi meditativní.

Tito lidé ještě nemají žádné převzaté povrchní hodnoty, za kterými by spěchali, a tak celou hloubku života prožijí plně na zápraží svého domu, debatujíce o Bohu, počasí a plánované sklizni.

Nicméně i zde se začínají ukazovat typické prvky pokroku civilizace. Jako každý jiný venkov i tady začíná krajinu přetvářet intenzivní specializované zemědělství v podobě širých lánů monokultur cukrové třtiny a manioku, které posléze proudí v obrovských nákladních vozech do velkých měst.

Pro okolí Tamafaivanu jsou navíc charakteristické desítky hal na výkrm kuřat, ve kterých se tísní několik tisíc kuřátek najednou. I zde se proto narušuje tradiční harmonie mezi tím co lidé dělají, co pěstují a co nakonec jedí. Obyvatelé postupně ztrácejí kontrolu nad svými životy a stávají se pouhými součástkami složitého trhu, kterému nerozumějí a který jim proto nahání strach.