Zvláště v Indii je pro nás myšlenka ekologického zemědělství překvapující, neboť tradiční zemědělské postupy byly narušeny vlivem dlouhého období kolonialismu a následnou celosvětovou Zelenou revolucí probíhající v rozvojových zemích během 70.let 20.století.

Téměř dvě stě let dlouhá nadvláda britských kolonialistů se na zemědělství podepsala hlavně zabíráním nejkvalitnějších půd pro pěstování plantážních plodin na export a měněním tradičních vztahů ve vlastnictví půdy.

Následují mohutná chemizace a zavádění nových hybridních odrůd řízená především z amerických výzkumných ústavů a podporovaná nadnárodními chemickými koncerny, přinesla pod názvem Zelená revoluce do Indie další vlnu rozsáhlých změn.
Pro domorodé zemědělce to znamenalo další „zásah z hůry“, přicházející z cizích zemí a kultur. Jejich vlastní hlubší znalost místního agroekosystému tak byla nahrazena povrchními celosvětově jednotnými postupy nešetrného zvyšování výnosů.
Cenou za tyto nevhodné kroky je pak narůstající neúrodnost půd, eroze, kontaminace potravin a spodních vod chemickými rezidui a závislost farmářů na složité síti dodavatelů chemikálií a osiv. Jak je však vidět, touha po objevování šetrnějších a komplexnějších postupů se pod tím vším táhne jako vlákno až do dnešních dnů.

Později jsme zjistili, že hlubším poznáním vztahů mezi rostlinami, zvířaty, neživou přírodou a člověkem se zabývají již staroindické náboženské védy, napsané několik tisíc let před naším letopočtem. Takže, tradice je zde opravdu silná.

Díky tomu, že jsme na dobu 14 dnů strávených v Kači přestali být pouhými turisty, kteří se pohybují z jednoho turistického místa na druhé, bylo nám umožněno poznat Indii tak, jako nikdy před tím. Měli jsme tak možnost sledovat život v malebné vesničce plné svérázných obyvatel, ochutnávat výbornou domácí stravu (nemůžeme nejmenovat alespoň výborné prosné placky, sladké pikle z aloe vera nebo domácí podmáslí), motat se v kuchyni při její přípravě, býti zvláštními a podivnými hosty na vesnických oslavách nebo pouze sedět s domorodci na zápraží domu a po indickém způsobu žvýkat betelové listy.
Téměř každý den jsme tak byli fascinováni novými drobnostmi z indického života. Během těchto čtrnácti dnů jsme měli možnost navštívit dvě farmy a několik dalších dní strávit zvelebováním zahrady zdejšího meditačního centra Vipassana meditace nedaleko městečka Bada.

Druhá farma, přírodní léčitelské centrum Džoj-ti-beg, nebyla farmou v pravém slova smyslu, neboť byla orientována pouze na samozásobení. Jediné dva druhy ovocných stromů, které se ve větším měřítku pěstovaly na prodej, byly sapoty a limetky. Provoz farmy byl tedy financován hlavně z příjmu za léčebné pobyty pacientů.

Stejně jako alternativní zemědělství, i tradiční indická medicína – ajurvéda, má v dnešní Indii svou nezastupitelnou roli. I přesto, že oba obory jsou pod silným tlakem moderních chemických přípravků soustřeďujících se na potlačování příznaků, zachovávají Indové důvěru v holističtější přístupy zaměřené na léčení příčin a prevenci. Alternativní medicína stejně jako alternativní zemědělství zde tudíž tvoří důležitý protipól k celosvětovému „mainstreamu„.