Hned nato jsme zaregistrovali výraznou materiální zaostalost země v porovnání s Thajskem. Nakonec jsme na hranici vyměnili ještě pár thajských báhtů za několik tučných svazků laoských kipů v milionových hodnotách, pro které bylo omezené místo v našich peněženkách jednoznačně nedostatečné.

Naplnili jsme tedy bankovkami kapsy a volná místa v batohu a vyrazili prašnou ulicí směrem k molu, kde měla být k mání loď do Luang Prabangu.

Na dravých vodách Mekongu

Cestování lodí po Mekongu by se v Laosu dalo považovat za nejpohodlnější a nejvýhodnější způsob cestování.

Pro přepravu pasažérů tu slouží dva typy lodí – tzv. „fastboats“, které vzdálenost mezi hranicí a Luang Prabangem urazí za šest hodin nervy drásajícího klouzání po hladině a ohlušujícího řevu motoru, který neutlumí ani nasazená helma.

Jejich opakem jsou daleko pomalejší, ale levnější „slowboats“, které tu samou vzdálenost překonají za dva dny. Jelikož máme to štěstí, že v životě nemusíme tolik spěchat, vybrali jsme si levnější a meditativnější způsob cestování. Monotónní hučení motoru, kolébání na vlnách a společnost dalších asi čtyřiceti lidí nás provázely celé dva dny.

Již od Indie jsme se na tuto část cesty velmi těšili, nicméně opět se potvrdila naše naivita s vidinou velké a dobrodružné plavby. Ze čtyřiceti lidí přítomných na palubě byl pouze kormidelník a dva jeho pomocníci místní. Ostatní pasažéři tvořili pestrou směsici turistů z celého světa. Sešli se zde Kanaďané, Francouzi, Izraelci, Japonci, Američané i Němci, čímž byly zastoupeny všechny nejčastěji cestující národy.

Překvapivé však bylo, že nejpočetnější skupinu tvořila dobrodružná výprava Čechů pod vedením pana Josefa. Byli jsme prostě v drtivé většině nad všemi ostatními. Po počátečních rozpacích se však cesta ukázala být skutečně krásným a naplňujícím zážitkem.

Ještě relativně mladé a dravé vody Mekongu s občasnými peřejemi nás provážely napříč územím nikoho uprostřed hornaté laoské džungle. Pouze čas od času bylo možno zahlédnout na břehu střechy bambusových chýší od zbytku světa odříznutých vesnic domorodců, případně jejich rybářské loďky a sítě.

Po přespání v jedné malé vesnici zhruba na půli cesty nás druhý den ráno okouzlilo svítání. Slunce se jen těžko prodíralo skrz hustý závoj mlhy, který se nad řekou a okolní džunglí držel až do pozdních ranních hodin. Spolu se sluncem se do ranního oparu probouzela i příroda a rozbřesk se naplnil typickou zvukovou kulisou tropického deštného pralesa. Loď se dala do pohybu ještě před tím, než teplo definitivně zvítězilo nad ranním chladem.

Suchou nohou v Luang Prabang

Den plynul jako voda pod námi, až jsme nakonec v pozdních hodinách zakotvili u mola druhého největšího města Laosu - Luang Prabangu. Teprve druhý den jsme si uvědomili jaké ohromné štěstí jsme měli, že jsme se dostali na břeh suchou nohou. Většina ostatních lodivodů byla totiž méně duchaplná a ukotvila loď u bahnitého břehu. Pozorovali jsme kolegy turisty, kteří přijížděli na stejných lodích a byli nuceni se po kolena brodit v blátě. Často tato veselá podívaná vzbuzovala zároveň lítost. My jsme se na břeh dostali bez nejmenších problémů a zanedlouho jsme již bydleli v jednom z mnoha nových guest housů, které zde rostou jak houby po dešti.

Nejkrásnější město indočínského Orientu, jak poetičtěji orientovaní pozorovatelé Luang Prabang nazývají, se také otevírá masovému turismu. Přesto, že teprve tři roky starý průvodce hovořil o malé hrstce ubytovacích míst, našli jsme zde již několik desítek hotelů a hotýlků všech možných kategorií.

Stále se v obchodech nedá koupit nic jiného než vejce a sušenky, nicméně restaurací připravující evropská jídla je celá řada. Město má sice příjemnou atmosféru a celou řadu buddhistických chrámů, ale výraz „nejkrásnější“ bychom při jeho hodnocení nepoužili.