Protože jsme nechtěli riskovat další nánosy prachu na svých plicích, ani smrtelné vyčerpání, které nad námi zvítězilo při každé jízdě autobusem po kambodžských cestách necestách, skončili jsme nakonec v taxíku s klimatizací.

Nakonec jsme vlastně udělali to nejlepší, neboť jak jsme později zjistili, cena za rozhrkaný turistický autobus byla stejná. Síť levných lokálních autobusů v Kambodže téměř neexistuje, neboť zdejší obyvatelé zatím nenašli potřebu přesouvat se hromadně z města do města.

Jako kdyby tušili to, co my, průměrní Evropané, zjistíme až poté, co procestujeme tisíce a tisíce kilometrů, totiž že všude na světě žijí lidé, kteří mají své radosti i starosti, a že všechna místa na zemi jsou v podstatě stejná.

Na starobylé chrámy Angor Watu jsme se těšili již delší dobu. Kupodivu jsme nebyli zklamáni. Na tři dny jsme si vypůjčili kola, zainvestovali čtyřicet dolarů vstupného a vyrazili do chrámového komplexu, ležícího asi osm kilometrů od města Siem Riep, kde jsme byli ubytovaní.

V působivé atmosféře hinduisticko-buddhistických chrámů mocných Kmérů z 11. a 12. století se nám dařilo zapomenout na starosti běžného denního života po celé tři dny. Již ráno před svítáním jsme chladnou nocí šlapali ulicemi města, abychom si vychutnali probouzení džungle a vycházejícím sluncem ozářené chrámy. Navíc v časných dopoledních hodinách bylo možno vychutnat si krásy Angor Watu bez zakopávání o davy turistů, kteří do komplexu proudili klimatizovanými autobusy cestovních kanceláří a lačně zachytávali mrtvé obrazy vrcholů architektury Jihovýchodní Asie svou záznamovou technikou.

Vyplatilo se nám nechat si více času. U míst jako je toto, je důležité zpomalit, sednout si, pozorovat a vnímat a odvést si něco jiného než hromady fotek a hodiny videozáznamů. Proběhnout všechny chrámy během jediného dne v organizovaném stádu a s hledáčkem u oka je vyložená ztráta času a financí. Angor Wat na nás prostě i přes svou popularitu udělal velký dojem.